Koučovací rozhovor samozřejmě má určitou strukturu, s níž se ostatní účastnice seznámí blíže až na dalších setkáních, kterých je celkem dvanáct (šest dvoudenních). Jak jsme si však už během úvodních rozhovorů mohly vyposlechnout, struktura koučovacího rozhovoru pomáhá zejména v dílčích situacích, kdy si nevíme zcela rady. Nicméně, jak uvedla Pavla Pavlíková: „Strukturu se učíme proto, abychom ji později mohli opustit. Důležité je především vaše nastavení a způsob přemýšlení.“
Je dobré také zmínit, že vlastní úspěch koučovacího rozhovoru údajně závisí jen ze 20 % na samotných technikách, zbývajících 80 % tvoří naše vlastní osobnost, vztah k lidem, postoje, hodnoty a naše filosofie. Je tedy vcelku pochopitelné, že je velmi důležité nejprve poznat sebe sama a umět najít vnitřní klid, abychom v průběhu koučovacího sezení nepřemýšleli nad vlastními problémy, ale věnovali se plně klientovi.
Na úvod tedy vcelku zajímavá zkušenost, jak nenásilnou formou i bez hlubší osvěty v teorii dokážete rychle zachytit pár základních principů a přitom lépe poznat myšlení a postoje ostatních, s nimiž ve výcviku strávíte celých 120 hodin. Co říkáte?
Nedělej, co nefunguje. Najdi, co funguje, a toho dělej víc
Toto heslo bychom mohli považovat za základní mantru systemického přístupu. Řešení se však samozřejmě vždy nenabízí na stříbrném podnosu. Je proto dobré, chápat koučovací rozhovor jako společný projekt, snažit se zjistit si k problému maximum informací a pochopit zdroje klienta z okolí i jeho vnitřní. Zkrátka vnímat komplexní systém prostředí, v jehož rámci se pohybuje, jak jej ovlivňuje a ve kterém si sám utváří vlastní realitu. „Hlavně jako kouč něco užitečného dělej, aniž dopředu víš, kam to přesně povede a co se ukáže jako užitečné!“ nabádala bez nadsázky Pavla Pavlíková.
Odpolední část zahajovacího setkání výcviku se dále věnovala teoretické průpravě. Bylo překvapivé postupně zjišťovat, že určitá dávka teorie, kterou obecně snad nikdo nemá příliš v lásce, vám díky úvodnímu letmému „osahání“ praxe, dokáže pomoci lépe pochopit souvislosti systemického přístupu, pro který snad žádná z definic není jednoduchá.
Dozvěděly jsme se, že systemika má své kořeny především (a nejen) v konstruktivistické teorii, a tudíž například vnímáme okolí a jednáme podle konstruktů, které si náš mozek vytváří. Převedeno do lidské řeči: realita, kterou vnímáme, není zcela objektivní. Sami si jistě vybavíte příklad, kdy se ve firmě bavíte s kolegyní či kolegou na chodbě a ona nebo on vám začne líčit nějakou situaci, o níž dle okolností víte, že „realita“ je vlastně jiná a dotyčná/ý si ji svým způsobem upravil. Jak budete v takové situaci reagovat?
Teorií vás však trápit nebudu, ačkoliv řada dílčích myšlenek byla opravdu zajímavá. Raději se s vámi podělím o pár klíčových závěrů, které z toho celého plynou pro práci s lidmi včetně zmiňovaného zkreslování reality a selektivní pozornosti.